Kopřiva dvoudomá je vytrvalou, plevelnatou bylinkou, která může dosáhnout až dvoumetrové výšky. Vzpřímené lodyhy jsou porostlé žahavými trichomy, stejně jako i zbytek rostliny. Listy jsou řapíkaté, hrubě pilovité. V úžlabí horních listů vyrůstají květenství, která jsou tvořena prodlouženými hrozny nebo latami jednopohlavních, drobných, zelených květů. A i ty se sbírají, představte si, zejména květy samičí. Ale o tom až za chvíli, o něco později, ještě nás čeká drahný kus cesty.
Kontryhel obecný, alchemilla vulgaris, je zrovna bylinkou, kterou si stěží spletete s jinou, už pro svou typickou kapku rosy. Hovoříme o nenápadné trvalce s prolamovanými vějířovitými listy, jíž se lidově přezdívá husí nožka, hvězdnoš, kondrhel, taktéž však bylina alchymistů, bylina Panny Marie. Po ránu se uprostřed vějířku krčí drobná kapka, slza víly, nebeská rosa, které bývala přisuzována magická moc. Kontryhel je vůbec spojován s čáry, tajemstvím a zázraky. Častokrát býval zavěšován ve staveních, aby chránil před bleskem.
Lidově se jí přezdívá kapucínka, kapary chudých, měsíční záře, rostlinné antibiotikum, řeřicha kapucínská či řeřišnice otáčivá. Ať tak či tak, hovoříme o bylince původem z Jižní Ameriky, kterou znali a hojně používali původní indiánští obyvatelé. Do Evropy se z Peru dostává v 16. století. U nás se pěstuje většinou jako letnička ze semen, existují však i vytrvalé hlíznaté druhy. Pěstuje se buď ve formě poléhavé či popínavé, vyznačuje se kruhovými lístky a zářivě žlutými, oranžovými až ohnivě červenými květy.
Dnešním článkem bych ráda mezi nás vpustila slunce, dnešní článek totiž pojednává o sluncem prostoupené, voňavé bylině. Tužebník jilmový jste jistě na svých toulkách přírodou, ale také při procházce městem, měli možnost zahlédnout. Jedná se o hojnou, běžnou bylinku, která pro svůj růst vyžaduje zvlhlé, mnohdy i podmáčené stanoviště, ideálním prostředím jsou lužní lesy, ve městech pak mokré příkopy. Bylinku sbíráme v době květu, kdy užíváme nejenom květenství, ale také nať.
Pokaždé, když keře šípkové růže od shora dolů zrůžoví, potřebuji ven, sbírat růžové lístky, užít si tuto voňavou záležitost, kterou pak proměním ve spoustu lákadel. Ať už pro potěchu těla či duše. Šípková růže, to totiž není pouze lék, ale také radost, dar, který lze uschovat na dlouhou, studenou zimu. Šípek, to je také téměř celoroční zábava, kdy na jaře rozkvete a na podzim pak odevzdá své plody. Kromě nich se tu a tam na větvích mihne šípková hálka, kterou lze sbírat, zpracovat do tinktury a díky ní pak pozvednout oslabený imunitní systém.
Vždy, když žezlo vlády převezme po zimě jaro, ožívám i já s nevídanou lehkostí, ačkoli to pro mne znamená, že vydechnu téměř až po vánočním shonu. To totiž máte permanentně rozkvetlé stromy a louky, mýtiny a remízky, háje a lesíky, sady a zahrady. A stále se něco zelená, kvete a dozrává, dokonce i na podzim, na jeho sklonku, stále ještě můžete procházet krajinou a sbírat. Následně pak zpracovávat, ať už v léčivé čajové směsi, tinktury, krémy a masti, likéry, marmelády, přesnídávky či rozvary. Tak, jak kdysi bývalo vlastní také našim předkům. Ustavičný koloběh práce a odpočinku, radosti a klidu.